Hi, my little sunshine!

20. září 2013 v 21:10 |  Diary

Povýšila jsem. Z ne moc šikovné tanečnice se stala trenérka malých, nechápavých dětiček. Vejdu do tělocvičny a nevidím nikoho v mém zorném úhlu (což se stává velice zřídka). Sklopím hlavu trochu níž a vidím skupinku vyplašených dětí, se slzičkami na krajíčku, které z očí vypadnou jen, co se za maminkami zavřou dveře. Já, co nikdy neměla ráda děti, koukám na ty hobity a čekám, až mi něco ukážou, třeba jen jeden krok. Ale ti jen stojí a nevypadají jako někdo, kdo by měl s tancem někdy zkušenosti. A já mám zase zkušenosti jen s trénováním někdy i trochu provokativních choreografií. Tak tedy začnu rozcvičkou, při které mi pomohla vzpomínka na Dádu Patrasovou v kouzelné školce. Nikdo sice nedělal skoky podobné mým, ale už jejich snaha o pohyb mě překvapila. Šňůra na tolik různých způsobů mě také zaujala i ty tři nesmělé holčičky, které mi ji z neznámých důvodů odmítly ukázat. Tohle bude boj.

Uplynula zase hrozně dlouhá doba, co jsem svůj blog nepoctila návštěvou. Doba mé nepřítomnosti byla výrazně kritickým obdobím - slzičky, slzy velké jako hrách. Naštěstí to mám vše za sebou a teď už jen maturita, výška a mops. Maturita. Srandá i kamarádky z vedlejší školy ji udělaly, tak proč ne já. Určitě ohromím celou komisy svými širokými vědomostmi. Slohová práce bude jistě originální a oceněna jak jinak než jedničkou. A dostanu se na tu skvělou univerzitu do Prahy, kde první semestr s mou "oblíbenou" matematikou bude procházka růžovou zahradou. A příprava je pro mne naprosto nepodstatná, protože vlastně všechno znám z primy. Jó, príma.

A koho si zvolíte do poslanecké sněmovny? Sama jsem zvědavá, jací šašci nás budou za naše těžce vydělané peníze bavit tentokrát. Jestli víte o někom, kdo má aspoň nějaké originální číslo pro pobavení, dejte vědět. Tunelování, zpronevěru, alkohol, schovávání penízků do beden už jsme viděli.
 

 




























Vaše Ettel
 

Why me?

25. dubna 2013 v 20:53 | Ettelwen |  Diary
Nechci, aby nějaké hluboké úvahy ničily tento článek, ale když jsem byla mladší, hodně mladší, narážely mé myšlenky na tutéž věc.
Byla jsem to já kdo si vybíral v supermarketu Milku, byla jsem to já, kdo se díval na svět z malé výšky. Byly to mé myšlekové pochody - jakou příchuť si dát. A nikdo jiný tyto pochody nesdílí, jen já, ve svém prapodivném těle. Musíte mě brát s rezervou, byla jsem puberťák, který četl Bravo, fuj! Ale když se zamyslím, pořád mě to vevnitř užírá. Pořád ve vzduchu plave ta otázka: ,,KDO URČIL, ŽE CELÝ SVŮJ ŽIVOT BUDU PROŽIVAT V TOMHLE TĚLE, S MOU HLAVOU NEBO PROČ NEMŮŽU MYSLE I ZA NĚKOHO JINÉHO", jako třeba převtělit se za Pepíka Hrdličku a vařit v pětihvězdičkovém hotelu. Možná, až tohle, vnukne vám to tenhle divný pocit. A napište: ,,Sáákra, to je fakt.

Celý svůj polituhodný život žiji s komxem, že jsem neměla šanci si vybrat, za koho se narodím. Víte, vrozené schopnosti by vůbec neměly být vrozené. Je to hrozně nespravedlivé a nikdy to lidstvu nezabrání se řadit do tříd. Kdyby každý vypadal stejně, měl stejné iq, stejně zabezpečené rodiny, záleželo by to jen na síle jeho vůle. Ale kdyby byl každý úplně stejný, všichni bychom měli i stejnou vůli. Všichni bychom byly bezvýznamné nuly, protože všichni najednou bychom svět řídit nemohli. I evoluce měla svůj význam, nejsou z nás polenem praštění pakoni. Příroda byla z nás všech nejchytřejší, vláda by se měla inspirovat...


Není pohlednější zvíře než to, které narazilo čumáčkem do zdi

Unromantic

13. října 2012 v 16:36 |  Diary
Zdravíčko,

konečně nám léto končí a začíná pěkná zima. No fuj! Nejsem na to připravená ani rukavice nemám. Budu muset vstávat dřiv, protože jízda na kole do školy je na pár měsíců definitivně tabu. Pravděpodobně začnu místo toho ráno plavat, nějaké nakopnutí do dne se hodí. Nejraději bych byla někde na horách a každé ráno předcvičovala lesu pozdrav slunce. Jelikož jóga je skvělá věc a každý by si měl zkusit. To jsem zjistila na našem soustredění, kde jsme bezmyšlenkovitě stáli na hlavě a rozhlíželi se po tělocvičně. No něco úžasného. Jenže teď na takové někdo by řekl "blbovinky" není čas. Sotva co jsem dosáhla plnoletosti sypou se mi příležitosti do klína, až jsem nucena násilnou formou je odmítat. Tak jsem si říkala, že si za par let, jen co to bude možné pořídím dvojníka. Bude to takový ten intelektuál, co chodí místo mě do školy a do anglického kurzu a dělá si autoškolu, zatímco mé pravé já, bude chodit na tréningy, dělat jógu, běhat a o víkendech vymetat bary na stodolní (možná).


Stalo se ze mě monstrum. Jsem chladnokrevná a jak jsem se včera dozvěděla, jsem ták hnusně sakrastický člověk. To jsem věděla už dávno věděla a celkem si toho i vážím. Naučil mě to jeden můj "kamarád" (do kterého jsem zblázněná). V jeho oblibě je koupit holce kytku a bonbonieru a pozvat ji k sobě, né na pokec. A tak nějak žiju v přesvědčení, že kluk nepotřebuje romantiku a nějaké výlety, procházky, držení se za ruce a pusinkování na veřejnosti. Možná ten nešťastník, s kterým teď zabíjím čas o to stojí, ale při pohledu na noční oblohu pukám smíchy, a když mě v divadle nenápadně chytně za ruku vypláznu na něho jazyk. Jestli se mezi vámi najde někdo takový jako já, prosím napiště mi dolů něco povzbudivého.

 


Endless summer

30. června 2012 v 18:01 |  Diary
Nebyla jsem tady přesně:
ŠEST MĚSÍCŮ
A teď by mě jen zajímalo, kolik blogerů bude číst po tak dlouhé době bezduché nedospělé (ještě měsíc nedospělé) žvásty.
Pomalu na mě přichází prázdninová deprese. Ta ale za měsíc ustoupí a přijde poprázdninová. A tak to chodí.

Trpíte taky nedostatkem důvěryhodných lidí kolem sebe? Když se říká, že byste se měli spolehnout nejlépe sami na sebe, vlastně to nejde. Musíte se spoléhat na řidiče, který řídí autobus, ve kterém právě jedete, na učitele v autoškole, který vám dá vědět komu dát přednost na křižovatce, na prodavačku, která vám účtuje peníze za sušenky a coca colu. A pak se stáváme náchylní věřit přátelům, že se za vás přimluví u nadřízeného na brigádě, rodičům, že vás přivezou na nádraží tak, abyste stihli vlak nebo klukovi, co šeptá, že vás miluje. Byrokracie vládne světem! Chci si sama účtovat za sušenky a coca colu a nevěřit, že mě někdo miluje!

V sedmnácti toho člověk zažije podle mě nejvíc za celý život. Tak nějak se připravuju, až budu mít těch slavných 18, aby pak ty další roky byly nudné, prázdné, bez adrenalinu, že vás přistihnou strážníci podnapilé. Kdysi jsem si myslela, že se odstěhuju a začnu zametat ulici, abych si vydělala na párek v rohlíku. Bohužel má pohádka se neuskuteční ani neuteču s tajemným neznámým na druhý konec světa. Možná si namíchám drink jako Charlie z dva a půl chlapa a zaplatím více peněz na nějaké prohlídce hradu.

Nesnáším léto. To hrozné horko, kdy si ani nemůžete zaběhat, protože byste po půl kilometru vypustili duši někde do Norska. A mám letní depresi, že sedím doma, když mi svítí do očí z okna. A nemám ráda zimu, protože je venku sníh a ve sněhu se běhá špatně a na kole to klouže. To mám zase zimní depresi, protože se nemám jak dopravit k nějakému kopci, abych si ho sjela jinak než po zadku. Jaro je krásné, ale moc živé, živější než já po zimě, kdy mám 5 kilo navíc a často prší, takže běhat je nemožné a jednou za týden to přece nemá vůbec smysl. Co bych vám povídala o podzimu, ten má každý rád, protože ten kdo si nevybere mezi létem a zimou volí zlatou střední cestu. Co se týče mě, tak je to mé oblíbené roční období, ale nemůžu moc chodit běhat, protože začíná školní rok a čas zbývá jen na školu a tréningy.

A víte co, já vlasně nesnáším běhání...


Another year is behind us

1. ledna 2012 v 20:48 |  Diary
Šťastný nový rok přeji všem úvodem! Ať se vám splní všechny tajné i netajné sny, ať jste čilí a zdraví jako rybičky s nepředstíranou energií do života. Važte si svých přátel, milujte své lásky a neprolévejte potoky slz pro ty, co si vás nezaslouží. A když máte pocit, že tenhle rok může být horší než ten minulý, je to jen dobré znamení, že nakonec vše dopadne nad očekávání.
Silvestr, který jsem letos poprvé slavila v pohodlí svého domova, usazená na míči u počítače a povídajíc si s kamarádkami na skypu mi vnukl myšlenku, jak bude slavit silvestra naše budoucí generace? Budou mít ještě tu chuť vyrazit do ulic a odpočítávat poslední sekundy do vypuknutí Nového ruku? No možná ano.

Přes prázdniny jsem udělala pár dobrých skutků. Naplánovala jsem vytáhnout jinak své znuděné rodiče večer do ulic (sice, se zaječími úmysly, nechat je napospas davu a vypařit se za svými přáteli). A u toho dobrého úmyslu to také zůstalo. Nevím. Byli jste někdy na Silvestra na nějakém náměstí, plném opilých mladých lidí? Připadalo mi to opravdu hrozné vidět třináctileté slečny ležících na studené zemi, smějících se vlastní hlouposti. Asi, tedy určitě píšu nesmyslně, ale tohle moje hluboké znechucení nedokážu popsat. Byla jsem ráda, že po skončení ohňostroje jsem byla chycena kamarádkou za ruku a bez dalších poznámek odtáhnuta z náměstí. Jsem upjaté. N, vážně jsem asi hrozně upjatá, chovají se tak úplně všichni kolem mě, tak to se mnou asi nebude něco v pořádku...


Raději se semnou podělte o vaše zážitky z celých prázdnin. Mě dárky pod stromečkem málem rozbrečely, jako malé dítě, které nenašlo tu svoji panenku, o kterou si napsalo. Vánoční atmosféru jsem nestačila plně zkonzumovat jako minulé roky a christmas pudding mě svou chutí hluboce zklamal. Jediná pozitivní věc je pořízené nové oblečení, inspirované jednou mou oblíbenou, nejmenované lookbook "leaderkou".

Abych nezapomněla, chtěla jsem se rozloučit s blogerkou, jedou z mojich nejoblíbenějších blogerů vůbec, v naději, že se jednou do našeho virtuálního světa vrátí, se svými jedinečnými články, postřehy a neuvěřitelnou osobitostí...
Budu vzpomínat:) http://miaou.blog.cz/
i v novém roce vaše Ettel

I can not wait..Christmas are here

3. prosince 2011 v 23:29 |  Diary
Snad mi schází trochu inspirace, snad trocha času. Je to neomluvitelné zapomenout na své blogové přátele.

V posledních týdnech se událo tolik věcí, nevím o čem vyprávět dřív. Jeden člověk mi zase můj pohled na svět posunul kousek do výšin, náhle mě pak něco donutilo skopit zrak zase do reálného světa. A stal se ze mě rasista. Je mi líto, že jsem se k tomuhle musela snížit, sdílet názor masové většiny nikdy nebyl můj cíl. Ale po té, co jsem viděla film Bastardi mě utvrdilo to, že mít tento názor na nepřizpůsobivé je zcela normální. Když vám řeknu, nedívejte se na tento film, uděláte to stejně jako já po stejných slovech naší profesorky. Tak se klidně podívejte, budete mít zkažený celý den a na každé dítě z drzým obličejem se budete dívat s odporem.
To Vánoce, to je mnohem příjemnější téma. Nejraději bych se zamkla v Mark&Spenceru a vyjedla všechny vánoční pudinky a rozbalila všechna vánoční cukrátka. Také si vždycky vzpomenu na ty krásné večery, kdy jsem ještě věřila na Ježíška a maminka mi předčítala z knížky bratří Grimmů. Pak se ve mě vzbudilo podezření, když mě taťka jako každý rok poslal do sklepa pro cukroví. Zůstala jsem tehdy stát přímo za schody a poslouchala zvuk šustícího balícího papíru. Náhle pak někdo popotáhl za kliku a ve dveřích se vynořila maminka s úsměvem na tváři, s takovým tím milým usměvem, který chce říct, že jste již vyrostli a děcká nevinnost vás opustila. A co vý a váše "setkání" s Ježískem?

Hlavně do Vánoc nezapomeňte: napéct co nejvíc cukroví, nazdobit stromeček, koupit dárky a pořádné uklidit (ani nevím, proč se tyhle věci dělají, bez nich by byly Vánoce ještě pohodovější)

Vaše Ettel

Parfém od Diora, boty od Prady

13. října 2011 v 20:00 |  Diary
Už je tomu skoro čtrnáct dní, kdy jsem se vrátila z nejkrásnějšího města Evropy, dovolím si tvrdit, že i světa. Města, ze kterého na vás z každého kouta doléhá atmosféra klidu a vyrovnanosti. V Paříži na první pohled poznáte českého turistu. Zmatený výraz ve tváři, nos zabořený v plánku, či mapě, tempo chůze vítězí nad ostatními. Mrzí mě, že naše zájezdová skupinka byla ukázkovým příkladem. Jen s obdivem jsem pozorovala v Lucemburských zahradách samotáře, party mladých lidí a spokojených penzistů sedících na upravené trávě s knihami v rukou. Každý den mě uchvacovaly skombinované kousky oblečení mladých Pařížanek, co by hned mohly zaplnit stránky v módních časopisech. Nikdy nelistujte nějakými Bravo girl prosím, raději si vygooglujte fotku Francouzky.

Ráda teď zasněně sedím v lavici a vzpomínám, jak jsem milovala jízdu pařížským metrem. Týden před tím jsme byli se třídou na velmi povedeném výletě v Praze, ale o tom někdy jindy. Jen pro pořádek, metro v Praze je podle mého dobře udržované, moderní a pohodlné, ale pařížské ve vás vyvolá zvláštní pocit, který už nedovedu popsat. Má frankomanie nastala asi před dvěma lety. Dívala jsem se na spoustu filmů, hlavně s Audrey, četla spoustu článků, zpovídala jsem každého, kdo Francii navštívil. Bála jsem se, že budu zklamaná a bylo by to obrovské zklamání. Ale i nová čtvrť La Défense předčila mé očekávání, i když podle mého názoru do tohoto světového velkoměsta nezapadá. Nedokázala bych vybrat místo, které mě nadchlo ze všeho nejvíce. Každé má svou historii, svůj příběh. Champs-Élysées se s Vítězným obloukem, úchvatný Monmantr s precizními malíři portrétů, karikatur a dominant Paříže. Jen tak sedět před Moulin Rouge, přežvykovat bagetu se sýrem a pozorovat lidi šlapající do pedálu půjčených kol. Francouzky si říct o účet v kavárničce Latinské čtvrti, poslouchat Merci a Bonjour z každé strany. Říká se, že když je postavíte na určitou "dlažební kostku" před Notre Dame, do Paříže se vrátíte. Doufám, že pověra je pravdivá.

Vaše frankomanka Ettel

Silent

22. září 2011 v 21:02 |  Life
Jednoduše - bez pravdy

Ticho střelilo,
smrtící kulku do nás,
pohled do očí,
nepříjemný jako první mráz.
Zády se snadno otočí,
lhář k lháři.
Je mi na nic z nás.

Nadávky na jazyku,
poplašně svrbí.
Neřekneš ani slovo,
co by ti pověst poskvrnilo
nebo druhé přesvědčilo,
že tvá duše trpí.

Odcházíš královsky,
dezertér by záviděl,
přes skleněnou masku
falešnou jiskřičku by neviděl.

Zbabělé myšlenky...
Zoufalé domněnky...
Uschlé pomněnky..
Nic nespraví..

Tak slož zas pár lživých vět,
ticho pohřbí pravdu,
přetvářka stvoří dokonalý svět.



Vaše neupřímná, ulhaná Ettel

The stars do not fall from the sky

6. září 2011 v 21:18 |  Life
Když člověk prohraje, měl by se vzchopit, poučit se z chyb, zapomenout na to co se stalo, nechat minulost minulostí. Neúspěchy a zklamání člověka provází celý život. Dělají nám na čele vrásky a vytrácejí z tváře usměv. Vzchopit se a jít dál umí málokdo. Říct si jen, nepovedlo se mi to, musím se více snažit řekne každý, vykonat to dokáže jen hodně odvážný jedinec.

Byla jednou jedna malá holčička. Její život v sedmi letech připomínal kapitoly vytržené z dobrodružných knížek pro děti. Dodnes děkuje za to, že její útlé dětství nedoprovázely vymoženosti jako je facebook, internet a počítače vůbec. Celé dny trávila venku s kamarády, běháním po louce, hraním si na dinosaury, na dobrodruhy, Harryho Pottera a podobně. Taky ráda tančila. Zapnula si v pokojíčku rádio a čekala na nějakou trochu tanečnější skladbu, na kterou si mohla vymyslet taneček. Její maminka poznala, že tohle by mohl být koníček, který by její dceru chytl. Aspoň na chvíli. Z chvíle se vyklubal skoro celý život. Tanec se stal takovou drogou, bez které se nedá přežít.
Začala v nenápadném domě dětí, v nenápadném městečku s nenápadnými spolutanečníky. Za chvíli poznala, že z těch spolutanečníků jejím neobvyklým stylem vyniká a tenhle taneční svět je pro ni malý. Když na jedné soutěži uviděla tančit jednu skupinu (prý nejlepší v republice), naprosto ji okouzlili. Jejich choreografie byla tak nápaditá, tak dokonale propracovaná. Bylo načase odejít z toho malého nenápadného městečka do opravdového tanečního klubu, kde se mohou zrodit skuteční profesionálové. Začalo tak každodenní dojíždění, žádný volný čas, žádné chození ven s kamarády. Po dvou letech teprve třináctileté děvčátko začalo sklízet světové úspěchy, které ji kde kdo záviděl. Co ale tomu všemu bylo obětováno, nad tím zůstal rozum stát. A tak přišel čas trochu polevit. Vždyť se školou se každodenní tříhodinové tréninky s dalším hodinovým dojíždění stíhat nedají. Snad poohlédnout se po nějakém bližším tanečním "kroužku" by nebylo špatné. Jen kroužek, to nakonec nepřipadalo v úvahu, nemohla by přece tak klesnout, když toho má tolik za sebou. Vždyť by ostatní mohla učit. Na to ale nikdy neměla povahu, byla to vždy skromná dívenka s velkým srdcem a dávkou pokory k tomu. Proč to tedy rovnou nezkusit v profesionální skupině? Nevadí, když nebude vyhrávat světové poháry. Nevadí, když bude jako náhradník koukat, jak to všem krásně jde, jak si lehoučce vytahují nohy k uším, jak lehounce otočí nespočet toček.
Po dvou letech zde zjistila, jak zaspala. Kdysi v tom nenápadném domě dětí, jak zaspala možnost se neučit pořádnou akrobacii a zlepšit si rozsah v té taneční skupině, co byla tak dokonalá, když ji prvně viděla. Jak teď touží se tam vrátit a být dokonalá s nimi, jako tehdy a nechat malé holčičky jen koukat na jejich dokonalou choreografii. Teď když seděla v místnosti s nejlepšími tanečníky, které zná a věděla (všichni to věděli), že je z nich nejhorší, toužila vše vzdát. Věděla, že prohrála tenhle taneční maraton na celé čáře. Doběhne jako poslední, ale dobíhat nechce. Chce procházet tou dlouhou cestou za zády ostatních.


Když tančíte takovou spoustu let, je to vaše vášeň, vaše závislost a to jediné, co si přejete, je to, aby vás při vašem tanci někdo nesledoval, je to špatné, hodně špatné…

Vaše Ettel

Wake me up when school ends!

30. srpna 2011 v 19:48 |  Diary

Pomyslně otevírám šuplík a vytahuji svůj pomyslný blogový deník. Raději bych otevřela ten opravdický vším možným polepený deník. Ale něco vám napíšu.
Celý svět šokován z "ulitého" startu Bolta. Já taky nebo spíše mi ho je opravdu líto. Aspoň každý vidí, že i člověk, který vtipkuje před kamerami takřka všude se dokáže pořádně vynervovat s nohou na startovním bloku před jeho největší chvíli v roce. Má svoji hlavu, jako každý jiný, tak čemu se všichni diví? Proč jsou šokováni? Tím žvatláním o sportu musím už každého pořádně otravovat.
"A viděla si ten hrozný pád na Tour de France?"
" Ne."
"Messi získal zlatý míč!""Hmm"
"Chudák ten Australan, co nedal ani na jeden pokus 5,40"
"Toho neznám"
Pardon. Pardon..
Obdivuji ty, kteří mají na něco opravdu velké nadání. Obdivuju, ty, kteří to své nadání objeví. Potom ho objeví i ostatní. Ale ze všeho nejvíc ale obdivuju ty bez nadání, kteří stáli v té neexistující frontě až moc daleko, než aby se na ně dostalo. A ti někteří se snaží přesvědčit okolí, že s tvrdou dřinou překonají i nějakého malíře z Montmartu. Ono se jim to i povede.

Někdy moc soukromí škodí..

Dneska jsem byla na takovém..někdo mi říkal natáčení. Je to pro jednu místní televizi v našem smogem zaneseném městě. Městečku. Městetěčku. Najdete tam jen Kaufland, který úspěšně vymetají důchodci a romští spoluobčané, takže normální lidé se tam bojí chodit. Nějako modernější budovu nenajdete. Instituce (teda nevím, jak tomu říct, kdysi jsme se to ale učili) se pořád někde stěhují, do nově zrekonstruované bývalé Koruny, Konzumu, kina. Třeba budeme s tímhle komunistickým městem jednou na seznamu UNESCO. Ale dost o zeměpisu. Prostě jsem tam přišla a sedla jsem si. Seděla jsem. A potom někdo vytáhl na mě větrák. Chtěli jen zkusit, jestli mi vlasy povlajou v tom umělém větříku jako fotomodelkám. A ony vlály. Po neustálém koukání na hodinky vytáhl nakonec někdo kameru a začalo se točit. Ty děcka jsou tak vynalézavé nebo to mají z nadměrného koukání na televizi. Dokážou vymyslet tolik nápadů na skvělé záběry nebo se moc koukají na televizi. Nejdříve herci (komparzisti) tak neuspořádaně pobíhají v botkách na jehlových podpatcích po místnosti, nato dělají, že uklízí. Najednou se přiřítí pár moderátorů po boku s hostem, nadaným hercem studující na pražské konzervatoři. Mohla bych se na tu naši "práci" dívat hodiny.

Nějak to neukončím..

Vaše natočená Ettel

Kam dál