na Blog.cz

Šťastný nový rok přeji všem úvodem! Ať se vám splní všechny tajné i netajné sny, ať jste čilí a zdraví jako rybičky s nepředstíranou energií do života. Važte si svých přátel, milujte své lásky a neprolévejte potoky slz pro ty, co si vás nezaslouží. A když máte pocit, že tenhle rok může být horší než ten minulý, je to jen dobré znamení, že nakonec vše dopadne nad očekávání.

Silvestr, který jsem letos poprvé slavila v pohodlí svého domova, usazená na míči u počítače a povídajíc si s kamarádkami na skypu mi vnukl myšlenku, jak bude slavit silvestra naše budoucí generace? Budou mít ještě tu chuť vyrazit do ulic a odpočítávat poslední sekundy do vypuknutí Nového ruku? No možná ano.

Přes prázdniny jsem udělala pár dobrých skutků. Naplánovala jsem vytáhnout jinak své znuděné rodiče večer do ulic (sice, se zaječími úmysly, nechat je napospas davu a vypařit se za svými přáteli). A u toho dobrého úmyslu to také zůstalo. Nevím. Byli jste někdy na Silvestra na nějakém náměstí, plném opilých mladých lidí? Připadalo mi to opravdu hrozné vidět třináctileté slečny ležících na studené zemi, smějících se vlastní hlouposti. Asi, tedy určitě píšu nesmyslně, ale tohle moje hluboké znechucení nedokážu popsat. Byla jsem ráda, že po skončení ohňostroje jsem byla chycena kamarádkou za ruku a bez dalších poznámek odtáhnuta z náměstí. Jsem upjaté. N, vážně jsem asi hrozně upjatá, chovají se tak úplně všichni kolem mě, tak to se mnou asi nebude něco v pořádku...

Raději se semnou podělte o vaše zážitky z celých prázdnin. Mě dárky pod stromečkem málem rozbrečely, jako malé dítě, které nenašlo tu svoji panenku, o kterou si napsalo. Vánoční atmosféru jsem nestačila plně zkonzumovat jako minulé roky a christmas pudding mě svou chutí hluboce zklamal. Jediná pozitivní věc je pořízené nové oblečení, inspirované jednou mou oblíbenou, nejmenované lookbook "leaderkou".

Abych nezapomněla, chtěla jsem se rozloučit s blogerkou, jedou z mojich nejoblíbenějších blogerů vůbec, v naději, že se jednou do našeho virtuálního světa vrátí, se svými jedinečnými články, postřehy a neuvěřitelnou osobitostí...

Budu vzpomínat:) http://miaou.blog.cz/

i v novém roce vaše Ettel

Snad mi schází trochu inspirace, snad trocha času. Je to neomluvitelné zapomenout na své blogové přátele.

V posledních týdnech se událo tolik věcí, nevím o čem vyprávět dřív. Jeden člověk mi zase můj pohled na svět posunul kousek do výšin, náhle mě pak něco donutilo skopit zrak zase do reálného světa. A stal se ze mě rasista. Je mi líto, že jsem se k tomuhle musela snížit, sdílet názor masové většiny nikdy nebyl můj cíl. Ale po té, co jsem viděla film Bastardi mě utvrdilo to, že mít tento názor na nepřizpůsobivé je zcela normální. Když vám řeknu, nedívejte se na tento film, uděláte to stejně jako já po stejných slovech naší profesorky. Tak se klidně podívejte, budete mít zkažený celý den a na každé dítě z drzým obličejem se budete dívat s odporem.

To Vánoce, to je mnohem příjemnější téma. Nejraději bych se zamkla v Mark&Spenceru a vyjedla všechny vánoční pudinky a rozbalila všechna vánoční cukrátka. Také si vždycky vzpomenu na ty krásné večery, kdy jsem ještě věřila na Ježíška a maminka mi předčítala z knížky bratří Grimmů. Pak se ve mě vzbudilo podezření, když mě taťka jako každý rok poslal do sklepa pro cukroví. Zůstala jsem tehdy stát přímo za schody a poslouchala zvuk šustícího balícího papíru. Náhle pak někdo popotáhl za kliku a ve dveřích se vynořila maminka s úsměvem na tváři, s takovým tím milým usměvem, který chce říct, že jste již vyrostli a děcká nevinnost vás opustila. A co vý a váše "setkání" s Ježískem?

Hlavně do Vánoc nezapomeňte: napéct co nejvíc cukroví, nazdobit stromeček, koupit dárky a pořádné uklidit (ani nevím, proč se tyhle věci dělají, bez nich by byly Vánoce ještě pohodovější)

Vaše Ettel

Už je tomu skoro čtrnáct dní, kdy jsem se vrátila z nejkrásnějšího města Evropy, dovolím si tvrdit, že i světa. Města, ze kterého na vás z každého kouta doléhá atmosféra klidu a vyrovnanosti. V Paříži na první pohled poznáte českého turistu. Zmatený výraz ve tváři, nos zabořený v plánku, či mapě, tempo chůze vítězí nad ostatními. Mrzí mě, že naše zájezdová skupinka byla ukázkovým příkladem. Jen s obdivem jsem pozorovala v Lucemburských zahradách samotáře, party mladých lidí a spokojených penzistů sedících na upravené trávě s knihami v rukou. Každý den mě uchvacovaly skombinované kousky oblečení mladých Pařížanek, co by hned mohly zaplnit stránky v módních časopisech. Nikdy nelistujte nějakými Bravo girl prosím, raději si vygooglujte fotku Francouzky.

Ráda teď zasněně sedím v lavici a vzpomínám, jak jsem milovala jízdu pařížským metrem. Týden před tím jsme byli se třídou na velmi povedeném výletě v Praze, ale o tom někdy jindy. Jen pro pořádek, metro v Praze je podle mého dobře udržované, moderní a pohodlné, ale pařížské ve vás vyvolá zvláštní pocit, který už nedovedu popsat. Má frankomanie nastala asi před dvěma lety. Dívala jsem se na spoustu filmů, hlavně s Audrey, četla spoustu článků, zpovídala jsem každého, kdo Francii navštívil. Bála jsem se, že budu zklamaná a bylo by to obrovské zklamání. Ale i nová čtvrť La Défense předčila mé očekávání, i když podle mého názoru do tohoto světového velkoměsta nezapadá. Nedokázala bych vybrat místo, které mě nadchlo ze všeho nejvíce. Každé má svou historii, svůj příběh. Champs-Élysées se s Vítězným obloukem, úchvatný Monmantr s precizními malíři portrétů, karikatur a dominant Paříže. Jen tak sedět před Moulin Rouge, přežvykovat bagetu se sýrem a pozorovat lidi šlapající do pedálu půjčených kol. Francouzky si říct o účet v kavárničce Latinské čtvrti, poslouchat Merci a Bonjour z každé strany. Říká se, že když je postavíte na určitou "dlažební kostku" před Notre Dame, do Paříže se vrátíte. Doufám, že pověra je pravdivá.

Vaše frankomanka Ettel

Ticho střelilo,

smrtící kulku do nás,

pohled do očí,

nepříjemný jako první mráz.

Zády se snadno otočí,

lhář k lháři.

Je mi na nic z nás.

Nadávky na jazyku,

poplašně svrbí.

Neřekneš ani slovo,

co by ti pověst poskvrnilo

nebo druhé přesvědčilo,

že tvá duše trpí.

Odcházíš královsky,

dezertér by záviděl,

přes skleněnou masku

falešnou jiskřičku by neviděl.

Zbabělé myšlenky...

Zoufalé domněnky...

Uschlé pomněnky..

Nic nespraví..

Tak slož zas pár lživých vět,

ticho pohřbí pravdu,

přetvářka stvoří dokonalý svět.

Vaše neupřímná, ulhaná Ettel

Když člověk prohraje, měl by se vzchopit, poučit se z chyb, zapomenout na to co se stalo, nechat minulost minulostí. Neúspěchy a zklamání člověka provází celý život. Dělají nám na čele vrásky a vytrácejí z tváře usměv. Vzchopit se a jít dál umí málokdo. Říct si jen, nepovedlo se mi to, musím se více snažit řekne každý, vykonat to dokáže jen hodně odvážný jedinec.

Byla jednou jedna malá holčička. Její život v sedmi letech připomínal kapitoly vytržené z dobrodružných knížek pro děti. Dodnes děkuje za to, že její útlé dětství nedoprovázely vymoženosti jako je facebook, internet a počítače vůbec. Celé dny trávila venku s kamarády, běháním po louce, hraním si na dinosaury, na dobrodruhy, Harryho Pottera a podobně. Taky ráda tančila. Zapnula si v pokojíčku rádio a čekala na nějakou trochu tanečnější skladbu, na kterou si mohla vymyslet taneček. Její maminka poznala, že tohle by mohl být koníček, který by její dceru chytl. Aspoň na chvíli. Z chvíle se vyklubal skoro celý život. Tanec se stal takovou drogou, bez které se nedá přežít.

Začala v nenápadném domě dětí, v nenápadném městečku s nenápadnými spolutanečníky. Za chvíli poznala, že z těch spolutanečníků jejím neobvyklým stylem vyniká a tenhle taneční svět je pro ni malý. Když na jedné soutěži uviděla tančit jednu skupinu (prý nejlepší v republice), naprosto ji okouzlili. Jejich choreografie byla tak nápaditá, tak dokonale propracovaná. Bylo načase odejít z toho malého nenápadného městečka do opravdového tanečního klubu, kde se mohou zrodit skuteční profesionálové. Začalo tak každodenní dojíždění, žádný volný čas, žádné chození ven s kamarády. Po dvou letech teprve třináctileté děvčátko začalo sklízet světové úspěchy, které ji kde kdo záviděl. Co ale tomu všemu bylo obětováno, nad tím zůstal rozum stát. A tak přišel čas trochu polevit. Vždyť se školou se každodenní tříhodinové tréninky s dalším hodinovým dojíždění stíhat nedají. Snad poohlédnout se po nějakém bližším tanečním "kroužku" by nebylo špatné. Jen kroužek, to nakonec nepřipadalo v úvahu, nemohla by přece tak klesnout, když toho má tolik za sebou. Vždyť by ostatní mohla učit. Na to ale nikdy neměla povahu, byla to vždy skromná dívenka s velkým srdcem a dávkou pokory k tomu. Proč to tedy rovnou nezkusit v profesionální skupině? Nevadí, když nebude vyhrávat světové poháry. Nevadí, když bude jako náhradník koukat, jak to všem krásně jde, jak si lehoučce vytahují nohy k uším, jak lehounce otočí nespočet toček.

Po dvou letech zde zjistila, jak zaspala. Kdysi v tom nenápadném domě dětí, jak zaspala možnost se neučit pořádnou akrobacii a zlepšit si rozsah v té taneční skupině, co byla tak dokonalá, když ji prvně viděla. Jak teď touží se tam vrátit a být dokonalá s nimi, jako tehdy a nechat malé holčičky jen koukat na jejich dokonalou choreografii. Teď když seděla v místnosti s nejlepšími tanečníky, které zná a věděla (všichni to věděli), že je z nich nejhorší, toužila vše vzdát. Věděla, že prohrála tenhle taneční maraton na celé čáře. Doběhne jako poslední, ale dobíhat nechce. Chce procházet tou dlouhou cestou za zády ostatních.

Když tančíte takovou spoustu let, je to vaše vášeň, vaše závislost a to jediné, co si přejete, je to, aby vás při vašem tanci někdo nesledoval, je to špatné, hodně špatné…

Vaše Ettel

Pardon. Pardon..

Obdivuji ty, kteří mají na něco opravdu velké nadání. Obdivuju, ty, kteří to své nadání objeví. Potom ho objeví i ostatní. Ale ze všeho nejvíc ale obdivuju ty bez nadání, kteří stáli v té neexistující frontě až moc daleko, než aby se na ně dostalo. A ti někteří se snaží přesvědčit okolí, že s tvrdou dřinou překonají i nějakého malíře z Montmartu. Ono se jim to i povede.

Někdy moc soukromí škodí..

Dneska jsem byla na takovém..někdo mi říkal natáčení. Je to pro jednu místní televizi v našem smogem zaneseném městě. Městečku. Městetěčku. Najdete tam jen Kaufland, který úspěšně vymetají důchodci a romští spoluobčané, takže normální lidé se tam bojí chodit. Nějako modernější budovu nenajdete. Instituce (teda nevím, jak tomu říct, kdysi jsme se to ale učili) se pořád někde stěhují, do nově zrekonstruované bývalé Koruny, Konzumu, kina. Třeba budeme s tímhle komunistickým městem jednou na seznamu UNESCO. Ale dost o zeměpisu. Prostě jsem tam přišla a sedla jsem si. Seděla jsem. A potom někdo vytáhl na mě větrák. Chtěli jen zkusit, jestli mi vlasy povlajou v tom umělém větříku jako fotomodelkám. A ony vlály. Po neustálém koukání na hodinky vytáhl nakonec někdo kameru a začalo se točit. Ty děcka jsou tak vynalézavé nebo to mají z nadměrného koukání na televizi. Dokážou vymyslet tolik nápadů na skvělé záběry nebo se moc koukají na televizi. Nejdříve herci (komparzisti) tak neuspořádaně pobíhají v botkách na jehlových podpatcích po místnosti, nato dělají, že uklízí. Najednou se přiřítí pár moderátorů po boku s hostem, nadaným hercem studující na pražské konzervatoři. Mohla bych se na tu naši "práci" dívat hodiny.

Nějak to neukončím..

Vaše natočená Ettel

Tak jsem po měsíci a půl zase zpátky. Nedala jsem si žádnou pauzu od blogu. To ani v nejmenším. Každý týden (s výjimkou toho jednoho) jsem si říkala, je čas hodit popis těch úžasných zážitků na blog. Ale týden minul další a ten další ještě další, zážitků bylo víc a víc.

Prázdniny jsem zkrátka nezažila lepší. Je zvláštní, že tohle říkám každý rok. Přesto mě vždycky překvapí něco nového, v těch starých zajetých kolejích prázdnin. Začnu táborem, pak kola, mezitím něco zajímavého s kamarády, pak dovolená nebo soustředění a nakonec to skončí přivýdělkem v jednom skladu. Ten poslední bod už nepovažuju za letní užívání, tak se dá říct, že prázdniny skončily. Do detailů bych vám popsala každý okamžik a zvláště ty osobní dojmyJ. Ale přeci jen na internetu není nikdo anonymní. Škoda jen, že když poznáte skvělé lidi, do kterých se na první pohled "zamilujete" musíte se s nimi většinou 31. srpna na rok nebo celý život rozloučit. Tohle je to kruté dvouměsíční kouzlo. Samozřejmě, že výjimka potvrzuje pravidlo. I letní láska může vydržet na celý život, i když o takovém případě jsem nikdy neslyšela. Já si žiju o prázdninách takový jiný život, odříznutá od přátel ve škole v tanečních, oni kašlou na mě, já kašlu na ně. Někdy mě to zamrzí, když se nejlepší kamarádka ozve jen na vaše narozeniny. Pak mám pocit, že tihle lidé, kterými jsem právě obklopena jsou ti nejlepší přátelé na světě, ale i oni zmizí do svých škol daleko ode mě a já zůstanu s těmi pravými lidmi, kteří jsou ke mně osudem připoutáni.

Plavat v moři je překrásný pocit. Když vám totálně slaná voda nepředvídatelně šplouchá do obličeje, slepuje vám vlasy do nevzhledného chuchvalce a sem tam se pár kapek zatoulá až do pusy a je neodvratné je spolknout. Prostě nádhera i s trochou ironie. Pak si k očím přilepím potápěčské brýle a můj obličej se promění v postrach všeho živého. Nahlédnu pod hladinu a přesto, že se bojím hloubek nemohu odtrhnout od toho dna oči, jen nedostatek kyslíku mě k tomu donutí. Moře je ještě hezčí z výšky tak 10 metrů. Joo, konečně jsem letěla padákem, za sebou mě táhla malilinkatá loď a já se jen kolébala ve větru. Nejlepší, zároveň i nejhorší pocit je, když ztratíte náhle půdu pod nohami a následně se podíváte dolů. V hlavě se vám začnou hned hemžit myšlenky, jaké by to bylo, kdyby se popruh uvolnil a vy byste volným pádem přistáli na hladině.

Dále už budu pokračovat jen ve svém deníčku. Poslední článek jsem psala našim cyklistickým výletem přes republiku. Je tam něco v tom smyslu: těším se na to, až přijedu, a budu si tohle číst. Před odjezdem jsem měla velké obavy, jak by taky ne, když zrovna někoho, jako je pan dokonalý R zase uvidím. A nakonec to bylo to nejlepší ze všeho a navíc ne kvůli němuJ.

Ještě dolů přidávám pár prvních a zároveň posledních fotek již prodanou zrcadlovkou

Mám to za sebou. Celý tenhle školní rok, pro někoho nekonečný, někomu zase uplynul jako voda. Když jsem otevřela dveře a koukla se do sluníčka, zase jsem dostala ten pocit volnosti (bohužel jen na krátké dva měsíce), jen roztáhnout křídla. Popravdě mi budou za celé prázdniny chybět tak tři, nanejvýš čtyři lidi. Nebudu poslouchat ty hloupé dotazy, otravný smích a nudné historky všech učitelů poputují do uší někoho jiného. Roky na střední ubíhají rychleji a rychleji. Zanedlouho je tu maturita a sní i loučení s osmi lety života v knížkách. Mám strach z toho dne, až mi vyhrknou slzy do očí přede všemi, s kterými jsem ty roky strávila. V hlavách všech bude blikat červeným nápisem slovo NAPOSLED. To slovo, co má pro každého tak velký, někdy vysvobozující, někdy smutný význam. A pak už nikdy neuslyším jejich smích, blonďatou kštici třídního idola, možná se už nezasměju s mojí nejlepší kámoškou. Půjdeme si svýma vlastními cestami, co se málokdy kříží. A já vím, že nedlouho potom budu prolévat ze smutku potoky slz, protože ty miliony slov zaznamenány v mé knize života, byť jen za těchto pět let se smazat.

Ale další tři roky mám ještě před sebou. Třeba budu na konci utíkat s nohama na ramenou a ani se neohlédnu.

Ty dva měsíce prázdnin jsem si naplánovala téměř do posledního detailu. A to jsem člověk, který miluje spoutání rozhodnutí. Musím toho hodně dočíst, přečíst, načíst a taky trénovat. A co vy?

Vaše letně naladěná Ettel

Poslední dobou, když usilovně myslím na nějakou věc (pozitivně), tak se vyplní. O tom už vyprávělo hodně knih a filmů. Proto doporučím film Tajemství. No, nedoporučím, když ho mé oko ještě nezhlédlo, ale slyšela jsem o něm dost. Možná téhle metodě nevěříte, ale zkuste ji na chvíli praktikovat a možná dojdete ke stejnému závěru.

Tohle se týká i tématu týdne. Hloubám nad tím co napsat za článek, o čem vůbec psát. A tak si říkám, podívám se na téma týdne, bylo by skvělé třeba budoucnost nebo plány, sny. A tak se přede mnou rozsvítí bílá obrazovka s modrým nápisem vlevo: Téma týdne je "Budoucnost".

Pokud se vám chce trochu začíst do mých myšlenek naleznete je pod perexem

Dneska jsem si byla zařizovat nový pas. Někteří z vás možná znáte ten pocit, když se leknete sami sebe po ránu, hned poté co projdete kolem zrcadla. Na úřadě mě zavřeli do takové malé bílé místnosti. Chápu, že k vyfocení naprosto vhodná, ale stejně jsem si připadala jako trestanec, který má právě ten svírací pocit v žaludku. Jak taky ne, když mi sjímali i otisky prstů. Kam tahle doba spěje, digitální pas s vašimi otisky. Na tom ale nic hrozného nebylo. Naopak, bylo to celkem zajímavé, když jste na obrazovce pozorovali váš ukazováček, připomínající podivný útvar na mapce s vrtevnicemi. Potom došlo na digitální foťák. Na první fotce byl zachycen obličej prapodivného dinosaura. Díky bohu, že zde můžete pořizovat snímky tak dlouho, dokud si nevyberete ten pravý, který se na vás bude culit 10 let v cestovním pase. Ovšem druhý snímek neměl chybu. Dinosaurus někdy po dopadení meteoritu na naši planetu sekundu před vymřením, nádhera. Ještěže paní za přepážkou byla milá a trpělivá. Po třetím dinosaurovi jsem si přiznala, že je to má podobizna a že lepší nebude. Není to fér, že se někdo narodí krásný, chytrý, vysoký, talentovaný na umění, na sport a podobně. Nejraději bych žila mezi bezdomovci, kteří by mi každý den nepřipomínali, že s mými plusovými dovednostmi jsem na konci potravního řetězce. Ale já opravdu se sebou začnu něco dělat. I just want to be perfect.