Březen 2011

Big day in the big weekend

25. března 2011 v 16:51 Diary

Milý blogový deníčku i ty poslední nohy pomalu upadají. Ten velký den se blíží a tanečnice nestíhají dodělat své pohyby do naprosté dokonalosti. Vždycky jsem toužila být takový ten flegmatický člověk, co lhostejně pokukuje po kolemjdoucích, s hlavou v oblacích. Klid a nohy v teple. Stres je cizí slovo. Ale já? V noci nespím, zato přes den na školní lavici, v autě, v autobuse, u ranního kakaa se ubírám do svého světa, v tuto dobu bez fantazie a kreativních myšlenek. Svůj stres si vybíjím na nevinných lidí okolo mě agresivními útoky. Vstávání, škola, úkoly a došívání, trénink, pár hodin spánku. Nemůžu se dočkat okamžiku, kdy budu stát na pódiu, dopínat nárt a házet očka do hlediště. Proto to vše. Okamžiky, kdy se vám zdá, že není třeba ani dýchat. Tomu se žádný pocit jako při žvýkání žvýkaček Five, kdy tě spirmint dostane, nevyrovná.
Na ten blog si ale přece jen čas najdu. Do té doby kdy přijde mamka a dáme se do ozdobiček do vlasů.
Ps. Pod čarou najdete pár mých anime postaviček, kterým jsem darovala život, leč jen na papíře. Znalci a umělci ať se raději nedívají na mé výtvory z jarních prázdnin. Und wünschen Sie mich viele Glück, bitte.

Please..give up smoking when you are still young!

20. března 2011 v 22:11 Diary


Začnu tímto. Proti kouření nemám absolutně nic. Ani proti kuřákům na celém světě. Teď pravděpodobně vypadám jako člověk, co si libuje v cigaretách. Po pravdě cigaretu i alkohol jsem už za svůj 16 let dlouhý život ne jednou zkusila, ale nic tak uspokojivého v tom nevidím. Jediné, co mi na téhle věci vadí, je dostupnost. Jen si představte, jak patnáctiletý pubertální mladík vejde do maličké večerky na pokraji města s letmým ,,dobrý den" a odejde se dvěma lahvemi vodky. A máme tady celé volné odpoledne v parku s kamarády, s povolnou náladou a hlavně s různými lahvemi alkoholu, cigaretami a raději nepomýšlím na další věci. Neumím si představit, že by se takhle domluvily dvě rodiny dospělých lidí a prožili by takto odpoledne. Snad jen ty nejnižší třídy lidské společnosti. Mládí je hloupé. Je to smutné, ale je to tak. Teenageři, někdy i děti si neuvědomí, že kouření opravdu působí negativně na jejich zdraví. V těch jejich kouzelných hlavinkách mají jedinou myšlenku a to ,jak nejlépe zapadnout do kolektivu, a jak tam být co nejvíce "cool". Ale až teprve ve 35 si uvědomí, když po dvou patrech vyšlapaných schodů nebudou schopni popadnout dech, jakou kdysi udělali chybu. A v 6o, když budou na pokraji smrti, budou proklínat ty léta nerozvážného mládí.

Vaše Ettel, celým jménem Ettelwen


I need another story

17. března 2011 v 19:29 Diary


Dívám se z okna a přemýšlím o tom jak vlastně nenávidím prázdniny (kromě těch velkých). Vždycky se na ně strašně těším, že stihnu věci, které se zapomněly někde v ubíhajícím čase. Pak si naplánuju pár věcí, na který se celý předcházející týden těším a pak..nic nevyjde a já mám z toho náladu ještě hlouběji než pod psa. Cítím se sama na celém světě. Nevím co je to tady za hroznou dobu, že ti hloupí povrchní lidé si dokáží užívat život pořádně, se všemi těmi výhodami, ale na ty ostatní se zapomíná. Tak hrozně si přeji vrátít čas, na ty skvělá léta ve školce, kde jsme se předháněli, kdo udělá nejlepší oběd o deseti chodech z báboviček. Nebo třeba posunout čas. Do dejme tomu mých 25 letech, kdy ty teňounké svazky povrchního přátelství vymizí a zbydou jen skuteční přátelé, kteří za vás strčí ruku do ohně. Zase si moc stěžuji, už jsem taková. Neumím prostě mávnout nad tím vším rukou, zvednout svoje neohrabané tělo z chodníku a jít dál. Tak nakonec jsem celé prázdniny zase trávila v posteli se zákeřnou chřipkou a koukáním na mého oblíbeného Naruta. Pravda, musela jsem doslova přežít pár tréninků s naší zcela vyčerpanou trenérkou, co týden před naším koncertem přenáší chmurnou náladu na každého poblíž.

No jo..Přála bych si být vyšší, vyšší se štíhlýma nohama.
Přála bych si mít na něco opravdu talent, ne zastupovat ve všem průměr.
Přála bych si, aby aspoň jeden člověk měl podobný pohled na svět a nebydlel kilometry daleko.
A přála bych si mít taková přání jako v šesti letech.

Vaše skleslá, nemocná Ettel

Something from looklet

13. března 2011 v 21:49 Life
Módu miluji, né, že bych ji nějak zvlášť rozumněla, ale když vidím jít po ulici mladou dívku s vlastním originálním oblečkem jak z lookbooku vystřiženém, otočím se a bez zábran na ni zírám. Naopak mixování stylů mojí kamarádky mi odvrátí pohled raději ke koši, kde se právě rozkládají zbytky svačiny. Ta si školou pochoduje v novém svetříku s mašličkou z reservedu, na krku se jí houpá nějaký orientální přívěsek a pod světříkem má nevkusné tričko z new yorkeru, které najdete na minimálně deseti holkách na našem gymplu. To bylo jen pár slov na úvod a tady už je pár mých výtvorů. Samozřejmě nic nijak nekombinuji, co se mi líbí, to tam je.

Two pyjamas

11. března 2011 v 16:50 Diary


"Všichni to znáte, muž se ženou se setkají v obchodě. Žena drží vrchní díl pyžama, muž spodní". Tohle jsem zaslechla v jedné známé televizní talkshow, z úst jednoho známého moderátora, a protože jsem něco takového samozřejmě neznala, zarazila mě tato slova natolik, že jsem si nestačila doposlechnout celou historku. Právě dnes mi to přijde jako nesmírná škoda. Jen si představte tu situaci. Žena s mužem stojí u pokladny v Marks&Spencer znavení z nekonečného poletování mezi ramínky zdobenými nejnovějšími módními výstřelky, když najednou přijde ten okamžik. Stojí tam, jejich pohledy se soustředí na to osudové zboží a následovně se opatrně stáčí k jejich majiteli vedle. Krátce si muž s ženou pohlédnou do očí, ve kterých spatří něco nepopsatelného.

Ovšem. A máme tady další scénu z dojemného romantického filmu. Tenhle překrásný moment má něco jedinečného i v reálném životě. Aspoň pro mne. Pravděpodobně ale většina z nás, být v této situaci se nad tím pousměje, hodí očko po třeba přitažlivém majiteli doplňujícího kousku pyžama a zase odejde. Možná smutné, ale v love story nežijeme.
Věříte na opravdovou lásku? Na lásku na první pohled? Já ne. Je úplně od věci tvrdit, že jsem zažila tolik zklamání, že věřit v něco takového je zcela nemožné. Ale koukněte se jen kolem sebe. Mladí lidé se rozcházejí a potkávají jako na běžícím páse, jako by snad protějšek byl spotřební zboží. Nechci životní lásku posuzovat podle pitomé reality show, která nedávno běžela na primě, ale když si vzpomenu na jedinou ženu, která se zde nějak zamilovala a následovně pak začala svůj "nový život", všechny city se vypařily jako pára nad hrncem. A mnoho vašich dědečků a babiček, někdy i matek a otců žije společně jen z jisté povinnosti, z jistého pocitu, že by se jeden bez druhého neobešel. Ale kde jsou ty city? Kde jsou ti motýlci v bříšku, když jeden na druhého pohlédne? Láska až do smrti je opravdu jen v pohádkách.

Né moc pozitivně naladěná Ettel

Warning: Don't lose your dreams!

5. března 2011 v 18:46 Diary
Ztráta iluzí?..Něco takového se mi stává překvapivě až moc často, dalo by se téměř říct, že skoro pravidelně. Jdu svou dlouhou cestou ze školy, každý den ty samé zkřivené obličeje pod neustálým nátlakem okolí, jen málokdy uvidím člověka, co hází usměvy na všechny strany kam se podívá. Takový přehnaný optimista by byl však mnohým pro smích. Někdy přemýšlím nad tím, po čem ti lidé touží, jaké jsou jejich sny a jestli si je plní. Každé ráno potkávám takové menší shromážděníčko lidí před našim DDM. Stojí tam v obnošených, často ušpiněných věcech jejich výrazy jsou naprosto prázdné, nikdo z nich nemluví, jen koukají. Některým můžou být pro smích i já se přiznávám, když jsem byla mladší, raději jsem se jim vyhýbala. Dnes ale vím, že jsou to obyčejní lidé, úplně stejní jako já, jen bez iluzí. Třeba toho pána s dlouhými vlasy a šedým plnovousem, kam jeho přivedly nesprávné představy o tom, jak si otevře vlastní pivnici ve svém rodiném domě? Nebo žena postávajíc vedle něj, která se dívala v mládí na svět skrz růžové brýle, ale svět se jí obrátil zcela naruby, když náhle v sedmnácti otěhotněla a rodiče ji vyhnali z domu.
Člověk by měl mít své sny, nesprávné iluze, ale aby byl skutečně šťastný je potřeba trochu snahy a zdravého rozumu. Nedávno jsme se v ZSV učili o schopnostech, nadání a talentu člověka a celkem mě překvapilo, že 2-3% lidí se narodí s mimořádným talentem, ale 20 až 30% dosahuje nadprůměrného výkonu.
Možnosti jsou prostě nekonečná a každý je schopen toho si najít tu nejlepší cestu svým životem, jen se můsí snažit neházet vše za hlavu a neztácet iluze vždy, kdy se mu to hodí.

Ps: Jak se mění velikost obrázku nebo videa přímo v článku, dříve mi to vždy šlo..


Dosud neznámá Ettel