Chtěla bych sdílet euforii Němců když "rozdrtili" Rusy. Bylo by to lepší, než když jsem se jako malá huštala na houpačce a vylétávala do výšin. Vždycky jsem fandila outsiderům. Jednoduché důvody:
- Vždy hrají s naprostým nasezením
- Nemají důvod soupeře podceňovat (jsou to přece outsideři)
- Po prohraném zápase se nehandrkují se soupeři, ale s uznáním a respektem jim podají ruku
- Když vyhrajou, jsou milí
Jako když Schalke porazil Inter. Jako když Falco v podceňované Evropské lize střelil v zápase 4 góly. Hraje s mnohem větší vervou, úsilím a pokorou než nějaký fanoušky milovaný Torres.
Za rok jsem se naučila být ohromný sportovní fanoušek. Je smutné, že i mě, naprostou svéhlavého člověka lze tak lehce ovlivnit, že za pouhý rok sleduje to co kamarádka, má ráda to co kamarádka a bohužel má někdy i stejné názory jako kamarádka. A to i přes to, že v ní žádný vzor nevidí. A tak běží televize 24 hodin denně (berte s rezervou) s postavičkami běžících nejen po zelených trávnících nebo klouzajících se po ledě.
V pátek jsme měli majáles. Nechápu proč někteří se lidé tváří tak nechápavě, když jim to povím. "Myslím poslední zvonění", dodávám vždy. Až na to, že můj výstřih má s nekompromisního slunka rudou barvu se den celkem vydařil. Překvapilo mě, že drahá I (to je zase šifra všech šifer) ráčila tu cestu ke mně už o půl sedmé ráno. Nakonec jsem se i po naprosté nechuti přestrojovat se za mimozemskou civilizaci odhodlala. Gratuluji si, že ani po páté jsem si tu myšlenku - vykašlat se na tuhle akci nepustila do té části mozku, která rozvádí informace do končetin.
A tímhle dnes moje výplody ironické nálady končí. Mějte se rádí a věřte na zázraky.