na Blog.cz

Poslední dobou, když usilovně myslím na nějakou věc (pozitivně), tak se vyplní. O tom už vyprávělo hodně knih a filmů. Proto doporučím film Tajemství. No, nedoporučím, když ho mé oko ještě nezhlédlo, ale slyšela jsem o něm dost. Možná téhle metodě nevěříte, ale zkuste ji na chvíli praktikovat a možná dojdete ke stejnému závěru.

Tohle se týká i tématu týdne. Hloubám nad tím co napsat za článek, o čem vůbec psát. A tak si říkám, podívám se na téma týdne, bylo by skvělé třeba budoucnost nebo plány, sny. A tak se přede mnou rozsvítí bílá obrazovka s modrým nápisem vlevo: Téma týdne je "Budoucnost".

Pokud se vám chce trochu začíst do mých myšlenek naleznete je pod perexem

Dneska jsem si byla zařizovat nový pas. Někteří z vás možná znáte ten pocit, když se leknete sami sebe po ránu, hned poté co projdete kolem zrcadla. Na úřadě mě zavřeli do takové malé bílé místnosti. Chápu, že k vyfocení naprosto vhodná, ale stejně jsem si připadala jako trestanec, který má právě ten svírací pocit v žaludku. Jak taky ne, když mi sjímali i otisky prstů. Kam tahle doba spěje, digitální pas s vašimi otisky. Na tom ale nic hrozného nebylo. Naopak, bylo to celkem zajímavé, když jste na obrazovce pozorovali váš ukazováček, připomínající podivný útvar na mapce s vrtevnicemi. Potom došlo na digitální foťák. Na první fotce byl zachycen obličej prapodivného dinosaura. Díky bohu, že zde můžete pořizovat snímky tak dlouho, dokud si nevyberete ten pravý, který se na vás bude culit 10 let v cestovním pase. Ovšem druhý snímek neměl chybu. Dinosaurus někdy po dopadení meteoritu na naši planetu sekundu před vymřením, nádhera. Ještěže paní za přepážkou byla milá a trpělivá. Po třetím dinosaurovi jsem si přiznala, že je to má podobizna a že lepší nebude. Není to fér, že se někdo narodí krásný, chytrý, vysoký, talentovaný na umění, na sport a podobně. Nejraději bych žila mezi bezdomovci, kteří by mi každý den nepřipomínali, že s mými plusovými dovednostmi jsem na konci potravního řetězce. Ale já opravdu se sebou začnu něco dělat. I just want to be perfect.

Chtěla bych sdílet euforii Němců když "rozdrtili" Rusy. Bylo by to lepší, než když jsem se jako malá huštala na houpačce a vylétávala do výšin. Vždycky jsem fandila outsiderům. Jednoduché důvody:

Jako když Schalke porazil Inter. Jako když Falco v podceňované Evropské lize střelil v zápase 4 góly. Hraje s mnohem větší vervou, úsilím a pokorou než nějaký fanoušky milovaný Torres.

Za rok jsem se naučila být ohromný sportovní fanoušek. Je smutné, že i mě, naprostou svéhlavého člověka lze tak lehce ovlivnit, že za pouhý rok sleduje to co kamarádka, má ráda to co kamarádka a bohužel má někdy i stejné názory jako kamarádka. A to i přes to, že v ní žádný vzor nevidí. A tak běží televize 24 hodin denně (berte s rezervou) s postavičkami běžících nejen po zelených trávnících nebo klouzajících se po ledě.

V pátek jsme měli majáles. Nechápu proč někteří se lidé tváří tak nechápavě, když jim to povím. "Myslím poslední zvonění", dodávám vždy. Až na to, že můj výstřih má s nekompromisního slunka rudou barvu se den celkem vydařil. Překvapilo mě, že drahá I (to je zase šifra všech šifer) ráčila tu cestu ke mně už o půl sedmé ráno. Nakonec jsem se i po naprosté nechuti přestrojovat se za mimozemskou civilizaci odhodlala. Gratuluji si, že ani po páté jsem si tu myšlenku - vykašlat se na tuhle akci nepustila do té části mozku, která rozvádí informace do končetin.

A tímhle dnes moje výplody ironické nálady končí. Mějte se rádí a věřte na zázraky.