Srpen 2011

Wake me up when school ends!

30. srpna 2011 v 19:48 Diary

Pomyslně otevírám šuplík a vytahuji svůj pomyslný blogový deník. Raději bych otevřela ten opravdický vším možným polepený deník. Ale něco vám napíšu.
Celý svět šokován z "ulitého" startu Bolta. Já taky nebo spíše mi ho je opravdu líto. Aspoň každý vidí, že i člověk, který vtipkuje před kamerami takřka všude se dokáže pořádně vynervovat s nohou na startovním bloku před jeho největší chvíli v roce. Má svoji hlavu, jako každý jiný, tak čemu se všichni diví? Proč jsou šokováni? Tím žvatláním o sportu musím už každého pořádně otravovat.
"A viděla si ten hrozný pád na Tour de France?"
" Ne."
"Messi získal zlatý míč!""Hmm"
"Chudák ten Australan, co nedal ani na jeden pokus 5,40"
"Toho neznám"
Pardon. Pardon..
Obdivuji ty, kteří mají na něco opravdu velké nadání. Obdivuju, ty, kteří to své nadání objeví. Potom ho objeví i ostatní. Ale ze všeho nejvíc ale obdivuju ty bez nadání, kteří stáli v té neexistující frontě až moc daleko, než aby se na ně dostalo. A ti někteří se snaží přesvědčit okolí, že s tvrdou dřinou překonají i nějakého malíře z Montmartu. Ono se jim to i povede.

Někdy moc soukromí škodí..

Dneska jsem byla na takovém..někdo mi říkal natáčení. Je to pro jednu místní televizi v našem smogem zaneseném městě. Městečku. Městetěčku. Najdete tam jen Kaufland, který úspěšně vymetají důchodci a romští spoluobčané, takže normální lidé se tam bojí chodit. Nějako modernější budovu nenajdete. Instituce (teda nevím, jak tomu říct, kdysi jsme se to ale učili) se pořád někde stěhují, do nově zrekonstruované bývalé Koruny, Konzumu, kina. Třeba budeme s tímhle komunistickým městem jednou na seznamu UNESCO. Ale dost o zeměpisu. Prostě jsem tam přišla a sedla jsem si. Seděla jsem. A potom někdo vytáhl na mě větrák. Chtěli jen zkusit, jestli mi vlasy povlajou v tom umělém větříku jako fotomodelkám. A ony vlály. Po neustálém koukání na hodinky vytáhl nakonec někdo kameru a začalo se točit. Ty děcka jsou tak vynalézavé nebo to mají z nadměrného koukání na televizi. Dokážou vymyslet tolik nápadů na skvělé záběry nebo se moc koukají na televizi. Nejdříve herci (komparzisti) tak neuspořádaně pobíhají v botkách na jehlových podpatcích po místnosti, nato dělají, že uklízí. Najednou se přiřítí pár moderátorů po boku s hostem, nadaným hercem studující na pražské konzervatoři. Mohla bych se na tu naši "práci" dívat hodiny.

Nějak to neukončím..

Vaše natočená Ettel

Holiday..holiday..holiday

15. srpna 2011 v 21:58 Diary

Tak jsem po měsíci a půl zase zpátky. Nedala jsem si žádnou pauzu od blogu. To ani v nejmenším. Každý týden (s výjimkou toho jednoho) jsem si říkala, je čas hodit popis těch úžasných zážitků na blog. Ale týden minul další a ten další ještě další, zážitků bylo víc a víc.
Prázdniny jsem zkrátka nezažila lepší. Je zvláštní, že tohle říkám každý rok. Přesto mě vždycky překvapí něco nového, v těch starých zajetých kolejích prázdnin. Začnu táborem, pak kola, mezitím něco zajímavého s kamarády, pak dovolená nebo soustředění a nakonec to skončí přivýdělkem v jednom skladu. Ten poslední bod už nepovažuju za letní užívání, tak se dá říct, že prázdniny skončily. Do detailů bych vám popsala každý okamžik a zvláště ty osobní dojmyJ. Ale přeci jen na internetu není nikdo anonymní. Škoda jen, že když poznáte skvělé lidi, do kterých se na první pohled "zamilujete" musíte se s nimi většinou 31. srpna na rok nebo celý život rozloučit. Tohle je to kruté dvouměsíční kouzlo. Samozřejmě, že výjimka potvrzuje pravidlo. I letní láska může vydržet na celý život, i když o takovém případě jsem nikdy neslyšela. Já si žiju o prázdninách takový jiný život, odříznutá od přátel ve škole v tanečních, oni kašlou na mě, já kašlu na ně. Někdy mě to zamrzí, když se nejlepší kamarádka ozve jen na vaše narozeniny. Pak mám pocit, že tihle lidé, kterými jsem právě obklopena jsou ti nejlepší přátelé na světě, ale i oni zmizí do svých škol daleko ode mě a já zůstanu s těmi pravými lidmi, kteří jsou ke mně osudem připoutáni.
Plavat v moři je překrásný pocit. Když vám totálně slaná voda nepředvídatelně šplouchá do obličeje, slepuje vám vlasy do nevzhledného chuchvalce a sem tam se pár kapek zatoulá až do pusy a je neodvratné je spolknout. Prostě nádhera i s trochou ironie. Pak si k očím přilepím potápěčské brýle a můj obličej se promění v postrach všeho živého. Nahlédnu pod hladinu a přesto, že se bojím hloubek nemohu odtrhnout od toho dna oči, jen nedostatek kyslíku mě k tomu donutí. Moře je ještě hezčí z výšky tak 10 metrů. Joo, konečně jsem letěla padákem, za sebou mě táhla malilinkatá loď a já se jen kolébala ve větru. Nejlepší, zároveň i nejhorší pocit je, když ztratíte náhle půdu pod nohami a následně se podíváte dolů. V hlavě se vám začnou hned hemžit myšlenky, jaké by to bylo, kdyby se popruh uvolnil a vy byste volným pádem přistáli na hladině.
Dále už budu pokračovat jen ve svém deníčku. Poslední článek jsem psala našim cyklistickým výletem přes republiku. Je tam něco v tom smyslu: těším se na to, až přijedu, a budu si tohle číst. Před odjezdem jsem měla velké obavy, jak by taky ne, když zrovna někoho, jako je pan dokonalý R zase uvidím. A nakonec to bylo to nejlepší ze všeho a navíc ne kvůli němuJ.

Ještě dolů přidávám pár prvních a zároveň posledních fotek již prodanou zrcadlovkou