Září 2011

Silent

22. září 2011 v 21:02 Life
Jednoduše - bez pravdy

Ticho střelilo,
smrtící kulku do nás,
pohled do očí,
nepříjemný jako první mráz.
Zády se snadno otočí,
lhář k lháři.
Je mi na nic z nás.

Nadávky na jazyku,
poplašně svrbí.
Neřekneš ani slovo,
co by ti pověst poskvrnilo
nebo druhé přesvědčilo,
že tvá duše trpí.

Odcházíš královsky,
dezertér by záviděl,
přes skleněnou masku
falešnou jiskřičku by neviděl.

Zbabělé myšlenky...
Zoufalé domněnky...
Uschlé pomněnky..
Nic nespraví..

Tak slož zas pár lživých vět,
ticho pohřbí pravdu,
přetvářka stvoří dokonalý svět.



Vaše neupřímná, ulhaná Ettel

The stars do not fall from the sky

6. září 2011 v 21:18 Life
Když člověk prohraje, měl by se vzchopit, poučit se z chyb, zapomenout na to co se stalo, nechat minulost minulostí. Neúspěchy a zklamání člověka provází celý život. Dělají nám na čele vrásky a vytrácejí z tváře usměv. Vzchopit se a jít dál umí málokdo. Říct si jen, nepovedlo se mi to, musím se více snažit řekne každý, vykonat to dokáže jen hodně odvážný jedinec.

Byla jednou jedna malá holčička. Její život v sedmi letech připomínal kapitoly vytržené z dobrodružných knížek pro děti. Dodnes děkuje za to, že její útlé dětství nedoprovázely vymoženosti jako je facebook, internet a počítače vůbec. Celé dny trávila venku s kamarády, běháním po louce, hraním si na dinosaury, na dobrodruhy, Harryho Pottera a podobně. Taky ráda tančila. Zapnula si v pokojíčku rádio a čekala na nějakou trochu tanečnější skladbu, na kterou si mohla vymyslet taneček. Její maminka poznala, že tohle by mohl být koníček, který by její dceru chytl. Aspoň na chvíli. Z chvíle se vyklubal skoro celý život. Tanec se stal takovou drogou, bez které se nedá přežít.
Začala v nenápadném domě dětí, v nenápadném městečku s nenápadnými spolutanečníky. Za chvíli poznala, že z těch spolutanečníků jejím neobvyklým stylem vyniká a tenhle taneční svět je pro ni malý. Když na jedné soutěži uviděla tančit jednu skupinu (prý nejlepší v republice), naprosto ji okouzlili. Jejich choreografie byla tak nápaditá, tak dokonale propracovaná. Bylo načase odejít z toho malého nenápadného městečka do opravdového tanečního klubu, kde se mohou zrodit skuteční profesionálové. Začalo tak každodenní dojíždění, žádný volný čas, žádné chození ven s kamarády. Po dvou letech teprve třináctileté děvčátko začalo sklízet světové úspěchy, které ji kde kdo záviděl. Co ale tomu všemu bylo obětováno, nad tím zůstal rozum stát. A tak přišel čas trochu polevit. Vždyť se školou se každodenní tříhodinové tréninky s dalším hodinovým dojíždění stíhat nedají. Snad poohlédnout se po nějakém bližším tanečním "kroužku" by nebylo špatné. Jen kroužek, to nakonec nepřipadalo v úvahu, nemohla by přece tak klesnout, když toho má tolik za sebou. Vždyť by ostatní mohla učit. Na to ale nikdy neměla povahu, byla to vždy skromná dívenka s velkým srdcem a dávkou pokory k tomu. Proč to tedy rovnou nezkusit v profesionální skupině? Nevadí, když nebude vyhrávat světové poháry. Nevadí, když bude jako náhradník koukat, jak to všem krásně jde, jak si lehoučce vytahují nohy k uším, jak lehounce otočí nespočet toček.
Po dvou letech zde zjistila, jak zaspala. Kdysi v tom nenápadném domě dětí, jak zaspala možnost se neučit pořádnou akrobacii a zlepšit si rozsah v té taneční skupině, co byla tak dokonalá, když ji prvně viděla. Jak teď touží se tam vrátit a být dokonalá s nimi, jako tehdy a nechat malé holčičky jen koukat na jejich dokonalou choreografii. Teď když seděla v místnosti s nejlepšími tanečníky, které zná a věděla (všichni to věděli), že je z nich nejhorší, toužila vše vzdát. Věděla, že prohrála tenhle taneční maraton na celé čáře. Doběhne jako poslední, ale dobíhat nechce. Chce procházet tou dlouhou cestou za zády ostatních.


Když tančíte takovou spoustu let, je to vaše vášeň, vaše závislost a to jediné, co si přejete, je to, aby vás při vašem tanci někdo nesledoval, je to špatné, hodně špatné…

Vaše Ettel