The stars do not fall from the sky

6. září 2011 v 21:18 |  Life
Když člověk prohraje, měl by se vzchopit, poučit se z chyb, zapomenout na to co se stalo, nechat minulost minulostí. Neúspěchy a zklamání člověka provází celý život. Dělají nám na čele vrásky a vytrácejí z tváře usměv. Vzchopit se a jít dál umí málokdo. Říct si jen, nepovedlo se mi to, musím se více snažit řekne každý, vykonat to dokáže jen hodně odvážný jedinec.

Byla jednou jedna malá holčička. Její život v sedmi letech připomínal kapitoly vytržené z dobrodružných knížek pro děti. Dodnes děkuje za to, že její útlé dětství nedoprovázely vymoženosti jako je facebook, internet a počítače vůbec. Celé dny trávila venku s kamarády, běháním po louce, hraním si na dinosaury, na dobrodruhy, Harryho Pottera a podobně. Taky ráda tančila. Zapnula si v pokojíčku rádio a čekala na nějakou trochu tanečnější skladbu, na kterou si mohla vymyslet taneček. Její maminka poznala, že tohle by mohl být koníček, který by její dceru chytl. Aspoň na chvíli. Z chvíle se vyklubal skoro celý život. Tanec se stal takovou drogou, bez které se nedá přežít.
Začala v nenápadném domě dětí, v nenápadném městečku s nenápadnými spolutanečníky. Za chvíli poznala, že z těch spolutanečníků jejím neobvyklým stylem vyniká a tenhle taneční svět je pro ni malý. Když na jedné soutěži uviděla tančit jednu skupinu (prý nejlepší v republice), naprosto ji okouzlili. Jejich choreografie byla tak nápaditá, tak dokonale propracovaná. Bylo načase odejít z toho malého nenápadného městečka do opravdového tanečního klubu, kde se mohou zrodit skuteční profesionálové. Začalo tak každodenní dojíždění, žádný volný čas, žádné chození ven s kamarády. Po dvou letech teprve třináctileté děvčátko začalo sklízet světové úspěchy, které ji kde kdo záviděl. Co ale tomu všemu bylo obětováno, nad tím zůstal rozum stát. A tak přišel čas trochu polevit. Vždyť se školou se každodenní tříhodinové tréninky s dalším hodinovým dojíždění stíhat nedají. Snad poohlédnout se po nějakém bližším tanečním "kroužku" by nebylo špatné. Jen kroužek, to nakonec nepřipadalo v úvahu, nemohla by přece tak klesnout, když toho má tolik za sebou. Vždyť by ostatní mohla učit. Na to ale nikdy neměla povahu, byla to vždy skromná dívenka s velkým srdcem a dávkou pokory k tomu. Proč to tedy rovnou nezkusit v profesionální skupině? Nevadí, když nebude vyhrávat světové poháry. Nevadí, když bude jako náhradník koukat, jak to všem krásně jde, jak si lehoučce vytahují nohy k uším, jak lehounce otočí nespočet toček.
Po dvou letech zde zjistila, jak zaspala. Kdysi v tom nenápadném domě dětí, jak zaspala možnost se neučit pořádnou akrobacii a zlepšit si rozsah v té taneční skupině, co byla tak dokonalá, když ji prvně viděla. Jak teď touží se tam vrátit a být dokonalá s nimi, jako tehdy a nechat malé holčičky jen koukat na jejich dokonalou choreografii. Teď když seděla v místnosti s nejlepšími tanečníky, které zná a věděla (všichni to věděli), že je z nich nejhorší, toužila vše vzdát. Věděla, že prohrála tenhle taneční maraton na celé čáře. Doběhne jako poslední, ale dobíhat nechce. Chce procházet tou dlouhou cestou za zády ostatních.


Když tančíte takovou spoustu let, je to vaše vášeň, vaše závislost a to jediné, co si přejete, je to, aby vás při vašem tanci někdo nesledoval, je to špatné, hodně špatné…

Vaše Ettel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 El El | Web | 7. září 2011 v 15:54 | Reagovat

Neházela bych ještě flintu do žita, děvčátko přece nemá jen jednu šanci. Nikdy není pozdě začít znovu.

2 miss VeЯůů~ miss VeЯůů~ | Web | 11. září 2011 v 14:53 | Reagovat

pěkný blog :)

3 Creencia Creencia | Web | 11. září 2011 v 16:30 | Reagovat

Věřím na happy endy. Věřím, že děvčátko bude zase tančit jako dříve a patřit mezi hvězdy :)

4 undead Trent undead Trent | Web | 14. září 2011 v 11:45 | Reagovat

no, mě nikdy tanec nijak zásadně nešel, i když úplné dřevo teda jako taky ne ( ale zachraňovala to hlavně moje taneční partnerka :D ),i tak však bavil. asi bych se měl po dvou letech zase přihlásit do tanečních a osvěžit si paměť. 8)
a co víš, občas se dějí i naprosto nepředvídatelné obraty k lepšímu ( viz třeba to, že mě učitelka z ekonomie nakonec nenechala rupnout a já tak šel k maturitě, že sem napodruhé tu maturitní práci přece jen obhájil.. :D ), takže naději neopouštěj, může se hodit. :) v nejhorším se můžeš nasrat a natruc se vydrápat přes mrtvoly až na vrchol, co se tančení týče. 8) :D

5 Coco Coco | Web | 15. září 2011 v 21:15 | Reagovat

Když už jsme u toho, i já bych mohla vyprávět příběh jedné holky z vesnické školy, od které nikdy nikdo nečekal zázraky:
Od první třídy hrála na housle, protože to ale nebylo ani tak její přání, jako spíš touha maminky, chodila s futrálem přes půl vesnice čistě z povinnosti. Doba však měli také překrásný černý klavír. A ta malá dívenka, teprve sedmiletá, u něj věčně sedávala. V polovině druhé třídy ji tedy přihlásili do soukromých hodin. Výuka u vynikající pianistky, bývalé ředitelky hudební školy, jí jistě hodně dala, nic to však neměnilo na faktu, že koncert měla jen jednou do roka a na soutěže bez domovské ZUŠ mohla rovnou zapomenout. Když si rozdrtila obě kosti v pravé ruce, s houslemi musela, a vlastně i chtěla, přestat. Klavíru však nechat nemohla. Znova cvičila etudy, hrála ty nejprimitivnější stupnice, „propadla“ o rok, ale bojovala. Protože stejně jako malá tanečnice, i ona zoufale milovala umění. Potom ji vzali na gymnázium, její klavírní dovednosti prudce stoupaly. Všechno šlo tak rychle, že nestačila pořádně přemýšlet a udělala přijímačky na francouzské lyceum. Potom, po roce intenzivního studia francouzštiny zjistila, že by bývala šla na konzervatoř. Té holce teď celá její hudební minulost přišla naprosto zpackaná. Kdesi zaspala, zrovna jako tanečnice z nenápadného městečka. Což o to, hrála Chopina i Rachmaninova, jenže na přijímačkách chtěli úroveň úměrnou jejímu věku - zdlouhavé Bachovy etudy. Toužila se vrátit do první třídy, nikdy nehrát na housle, nikdy nepadat z toho pitomého stromu, nikdy nechodit na gymnázium. Celé prázdniny se tím užírala, až nakonec svůj problém vyřešila. Nezáleží jak, zkrátka dospěly s učitelkou k jistému „plánu B“.

Ta holka, které předurčili kariéru doktorky, se rozhodla dělat to, co jako nepříliš hezká šprtka, se sebevědomím téměř anulovaným během dětství ve stínu svého hvězdného dvojčete, dělala celý život, a co jediného by poradila i tanečnici z nenápadného města - BOJOVAT.

6 Jilly Jilly | Web | 13. listopadu 2011 v 23:12 | Reagovat

Krásné, já tančit neumím:( Jen mně to moc fascinuje:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama